Jen tak...

Tak nějak neodpovídám přestavám

7. října 2018 v 14:16 | Keyance
Tak dneska, mimořádně, trochu o škole, ale trochu jinak. Když už jsem teda nastoupila na Japanistiku, obor kde je většina studentů extra super zapálení otaku, tak si občas říkám, co já tu vlastně dělám. Proč tu jsem? Má vůbec smysl tohle studovat, když nemám tolik šanci to vůbec dostudovat? Neměla jsem jít na polštinu? Bylo by to jednodušší... A to ještě nepřišlo zkouškové ani těžší testy...

Koťátka a jiné životní katastrofy

7. září 2018 v 12:29 | Key

Už neutíkám

12. srpna 2015 v 11:55 | Keyance
Všechno jde do pr.. Chce se mi nadávat, plakat, zhroutit se na zem a zůstat tam dokud neumřu hlady. "Ne, Key! Ty jsi silnější." Říkám si. Marně. Z očí se mi valí proudy slz. Včera skončil můj půlroční vztah, jednou debilní zprávou skončily všechny mé plané naděje a sny. Vzpomínám si, jak jsem se před několika měsíci milému svěřila, že mi přijde naivní doufat, že nám to vydrží. On odpověděl, že ví, že nám to vydrží. Uvěřila jsem mu. Věřila jsem, že s ním bych mohla mít Evelínku, že bychom se mohli jednou vzít, že všechno nějak vyřešíme. Věřila jsem... Marně....

Malá kapka v obrovském oceánu

12. června 2015 v 13:29 | Keyance
Měli jste někdy pocit, že se na vás valí celý svět? Pocit, že je všechno zbytečné, že na ničem už nezáleží? Měli jste pocit, že jste jen malinkou kapkou v širém oceánu? Já ten pocit mám, často. Ale hlavně mám pocit, že už nic nezvládám, že jsem na všechno sama a vše se mi hroutí pod rukama... Jestli jsem se za tu dobu, co jsem na světě, naučila, tak to, že si své bitvy stejně nakonec musím vybojovat sama. I když jsem si občas přála, aby je za mne mohl vybojovat někdo jiný.

Já bych chtěla holčičku...

4. června 2015 v 16:22 | Keyka
...mám druhou sestřenici, Karličku. Teď má sedmnáct dní. Je nádherná, malá, růžovoučká. Nemohla jsem nemyslet na to, že bych jednou mohla mít takovou holčičku sama. Přála bych si ji mít.

Moje malé zamyšlení...

15. května 2015 v 15:03 | Keyance
... aneb moje don Quijotská nálada.

Je to už nějaká chvíle, co jsme se ve škole začali učit o Migueli de Cervantesovi. Toto téma se mě celkem dotklo. Don Quijot je pro mě celkem blízká postava a to i přes to, že jsem ono dílko nečetla. Když se nad tím zamyslím jsem takový malý kichot, ale rozdíl mezi mnou a jím je ten, že já jsem potkala další kichoty, už nejsem sama a nikdy nebudu.

Ale mě to nezajímá...

14. května 2015 v 18:54 | Keyance
...tuto větu slýchávám nejčastěji v hodinách zeměpisu, když se paní profesorka ptá, co se děje ve světě. Upřímně? Většinou se modlím, aby se nezeptala mě, neboť nevím vůbec nic, ale když moje spolužačka řekla při aktualitách, že nečte (a to doslova), tak mě to nadzvedlo z židle. Také to její "Já se zajímám o svoje věci" mě vcelku dostalo.

Nemožná...

29. dubna 2015 v 13:51 | Keyance
... ne, já jsem naprosto možná!

Však jen do toho...

17. dubna 2015 v 14:25 | Keyance
Znáte ten pocit, když jste mezi lidmi, se kterými máte trávit čas a absolutně to nezvládáte? Nemáte je příliš rádi a jak čas plyne nacházíte mezi sebou spíš víc rozdílů než společných věcí. Tak to já mám s lidmi ve své třídě. Jsem zde outsiderem, dříve jsem se to snažila změnit, ale nedařilo se mi a neneslo to užitek.
A tak jim tiše říkám: "Jen se smějte. Jen mějte blbé narážky, jen se posmívejte, já se urazit nenechám a budu si stát za svým."

Tak... A co teď?

24. března 2015 v 17:11 | Keyance
Tuhle otázku si zajísté v průběhu života každý nejméně jednou položil. Odpověď na ni musel najít sám. Teď hledám odpověď i já. Začínám nové období, období, v kterém již sama rozhodnu, jak bude vypadat, a za své rozhodnutí ponesu patřičnou odpovědnost. Nejsem už dítě, za něž by museli rozhodovat rodiče.
 
 

Reklama