Izrael project

6. května 2016 v 14:58 | Keyance |  Stalo se...
Stalo se to už před nějakou dobou, kdy nám učitelka ke konci hodiny angličtiny oznámila, že schání lidi, kteří by u sebe ubytovali Izraelské studentky, jež k nám přijedou na projekt. Hned jsme se s kamarádkou (btw. ta mě dotáhla k nanowrimu) shodli, že je to super a že se toho zúčastníme. Bohužel to kamarádce nevyšlo. Narozdíl ode mě.
...úvodní fotka k projektu o mé rodině...


Izraelku, kterou jsme u nás ubytovali, jsem měla možnost si podle drobných kritérií (koníčky, věk) vybrat, ale v podstatě to byla loterie. Hned jsem jí napsala a začaly jsme si po facebooku dopisovat. Po společné internetové konferenci se studentkami jsem se rozhodla, že se opožděně přidám i k projektu, na němž dělali, a začala vytvářet fotoalbum na dané téma, což byla rodina.
...jedna z projektových fotek, aneb čištění oken...

První problém nastal s fotkami. Měla jsem hromadu fotek jiných lidí z akcí, spoustu fotek svých z nedávné doby, ale fotky z dětství, něco jako nezapomenutelné vzpomínky... Ufff... To byl problém... Nakonec jsem získala neskutečnou hromadu fotek od táty a probírala se jimi v den před odevzdáním.
...nezapomenutelný zážitek, aneb narození sestřičky...

Ve čtvrtek 14. 4. jsme si před jednou hodinou ráno přijeli pro Izraelku ke škole. Byla jsem nesmírně nervózní a rozespalá, to teda hlavně. Nezvládala jsem myslet ani v čaštině, natožpak v angličtině. Bála jsem se, aby se necítila Izraelka, jejíž jméno bylo poetické Shai-li, odstrčená a snažila se s ní nějak bavit. Doma jsme ji poctili maminčinou dobrou vánočkou, k níž jsme museli hledat překlad na internetu.
...Shai-li...

Pátek se nesl v duchu oficiálního začátku programu. Ráno jsme se začali scházet a mě z těch všech cizojazyčných jmen začala bolet hlava a to jich nebyla ani polovina. Ředitel je oficiálně přivítal. Velká šaráda... Wheee... Whuuu... Společné focení... aaa... společné focení ještě jednou! Poté měly izraelky mít prezentaci, kdyby nezkolabovala technika, takže se prohodil program a prvně byla diskuze po skupinkách.

Přednášku jsem slyšela dvakrát, protože jsem nechtěla jít do vyučování, přiznávám, neuměla jsem biologii... Dozvěděla jsem se něco nového o Izraeli, za což jsem byla ráda. Pak jsme měli oběd a chvíli volna, kdy jsem kvůli Shai-li byla s Izraelkami v podzámce, i když bych se raději jako správný introvert někam tiše zašila.
...v podzámecké zahradě,jež se jim moc líbila...

Následovalo předvádění projektů a prohlídka zámku, po níž byli všichni úplně grogy. Tehdy nastala moje největší víkendová krize. Byla jsem lehce dehydratovaná, hladová a unavená, ale později večer se to spravilo a já mluvila dlouho a pořád, až jsem se bála, jestli jsem Shai-li trochu neumlátila těmi slovy.
...u Bouzova s celou skupinkou...

V sobotu jsme pak měli společný výlet přes Bouzov do Olomouce, kde jsme se podívali do arcibiskupského paláce a taky na věž kostela. Měli jsme i rozchod. Izraelky chtěly ochutnat tvarůžky, tedy smelky cheese, jak jsme jim to přeložily. Bohužel byla na tvarůžkovém festivalu příliš velká fronta. Pak jsme šli na kávu i s izraelským učitelem, kterého velmi zaujal můj netradiční koníček. Tak jsem mu povídala o šermu. Večer jsme se pak v Km stavili v čajovně, kde jsme s překvapením zjistili, že v hebrejštině mají stejný výraz pro pupík jako u nás.
....Olomouc z věže sv. Mořice (cestou dolů jsem myslela, že umřu)...

Neděle byla dnem s rodinami. Namísto výletu do Brna, který si Shai-li přála jsme ji vzali na výlet po jiných pamětihodnostech než jsou nákupní centra. Zastavili jsme se na hradě Buchlově, ukázali jí Velehrad a ve finále i skanzen Modrá a Živou vodu hned vedle. Jak jsem si z toho dělala legraci, Shai viděla pravé české ryby.
...a taky jsme ji učili plést věnečky...

Pondělí bylo dnem loučení a zároveň velké legrace. Na celé dopoledne byl pro Izraelky přichystaný program o našich tradicích. Měli možnost vidět a naučit se národní tanec, polku, v celé své kráse. Slyšely hromadu našich písniček. Tradiční tancovačka se ale zvrhla v takovou menší párty s netradiční hudbou, ne že by to někomu vadilo.
...wheee...

Ve tři jsme se loučili s našimi kamarádkami z Izraele a ,přestože jsme je znali jen po ty čtyři dny, bylo to loučení těžké a velmi srcervoucí. Byla jsem ráda, že jsem alespoň nebyla jediná, kdo brečel a kdo se s každým loučil nejméně na třikrát. Stáli jsme tak před školou. Nezúčastnění studenti se na nás zvědavě dívali a já si uvědomila, kolik mi tahle akce dala. Když mi při loučení říkali, že jsem dobrá člověk a že mám zůstat své. Uvědomila jsem si, že je zdravé, když vám občas někdo trošku zvedne sebevědomí.

A tak jsem se se slzami v očích, úsměvěm na rtech, nadějí v srdci a vírou, že je ještě uvidím, loučila s naprosto vyjímečnými lidmi, které jsem znala sotva čtyři dny.

Díky...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama