Vierae ZebeyDril Fre´Arn

7. října 2015 v 13:16 | Keyance |  LARP
Tak konečně jsem se dostala k napsání úvodní povídky ke své drowí postavě, tak se bavte:


Byl to den jako každý jiný.
Vrátila jsem se z výpravy, úspěšné výpravy, když jsem se, jako již mnohokrát, rozhodla, že by to chtělo trochu seřvat bratra. Byl třetím synem, nijak důležitou postavou a navíc nijak obzvlášť potřebným mágem a alchymistou v klanu. Samozřejmě taky fungoval jako krotitel, jinak by tak dlouho nepřežil, ale přece jen jsme měli i šikovnější. On byl vždy takový divný, nevyžíval se v krutostech jako ostatní. Když jsem za ním tentokrát přišla, mixoval nějaké vodičky v skleněných baňkách. S grácií jsem nakráčela dovnitř, v ruce bič. Všiml si mě, vypadal nervózně. Že by něco tajil, pousmála jsem se v duchu a jala se procházet po místnosti, sledoval mě očima.
"Copak to zase děláš? Nějakou další neužitečnou sračku"
"Pokouším se vyrobit zbraň, jež by oslabila nepřátele, první dcero," prohlásil s úklonou.
Ušklíbla jsem se a uchopila jednu z baněk, provokativně jsem zamíchala její obsah.
"Vždyť nedokážeš namíchat ani ten nejprimitivnější lektvar. Naposledy jsi spíš oslabil nás."
Odstoupila jsem o pár kroků.
Ještě se mi nechtělo odejít, tak jsem se otočila a zasadila mu pořádnou ránu bičem. Jedna z hlav zasáhla stůl. Přesnost nikdy nepatřila mezi mé přední vlastnosti.
Místnost ozářilo světlo tak jasné, jak jen může v Podzemních říších být, světlo, které bych mohla přirovnat jen k záři slunce na povrchu. Cítila jsem, jak jsem zády narazila do stěny a pak už byla jen všudy přítomná temnota.

Byla jsem první dcerou otrokářského klan Fre'Arn, klanu váženého nejen v našem městě, ale i mimo něj. Moje dobré postavení spolu s relativní volností způsobily, že jsem byla na svém místě spokojená. Přeci jen lovení otroků byla dobrá zábava. Jediné co mě štvalo, bylo, že pokaždé když jsem vystoupila s komandem na povrch pro nějaké to exotické zboží, cítila jsem se tam daleko líp, než pod povrchem. Nejvíc mě fascinovaly stromy, nic jim podobného pod povrchem nenajdete. Občas jsem si přála moct si jen tak sednout do jejich stínu, zavřít oči a zůstat tak až do skonání světa, ale pokaždé, když jsem byla na povrchu, zůstalo jen u tajného přání v jinak temné drowí duši, pokaždé jsem se musela vrátit do temného podzemí a předstírat, že mě chlad okolních stěn uklidňuje. Jinak jsem byla vcelku normální drowka, nebyla jsem kněžka, ale absolvovala jsem bojovou Maghtere, podléhala jsem v rámci hierarchie jen matroně matce, které jsem byla na drowí poměry hodně věrná, konání násilí mi nečinilo problémy, občas mě bavilo a občas jsem je konala jen, protože se to ode mě žádalo. Změna do mého života přišla prostřednictvím mého mladšího bratra alchymisty, změna, po níž už jsem nikdy neviděla jako dřív.

Třetí syn otrokářského klanu Fre´arn toho dne zemřel a první dcera měla na mále. Syn nikomu nechyběl, ale já, první dcera, pýcha klanu a postrach širokého okolí jsem měla jistou cenu. Právě proto se moje matka postarala, aby se mi dostalo řádné péče a snahy o uzdravení, přesto jsem dlouho neviděla vůbec nic. Topila jsem se v temnotě.
Často se o mne starala Vendië, lesní elfka, rarita, exotické zboží a naprosto výjimečná léčitelka. Vyprávěla mi o stromech a světě na povrchu. Asi to byl jeden z důvodů, proč jsem se nakonec rozhodla tak, jak jsem se rozhodla.
I když jsem se na venek uzdravila, zjistila jsem, že jsem přišla o termovidění, což znamenalo, že ve tmě podzemí jsem viděla naprostý hovno. Taktéž jsem si spočítala, že už nikdy nebudu mít pro klan stejnou hodnotu jako předtím, což by mohlo znamenat můj konec. Východisko jsem viděla, ale zdálo se mi tak nereálné, jak jen mohlo být.
Po vcelku dlouhé době léčení mě matka poslala na lov otroků, byla jsem součástí komanda, které vedl první muž rodu. Byla to pro mě potupa a on si to náležitě užíval, konečně byl nade mnou. Po této výpravě na mě ještě tíživěji dolehla skutečnost, že už nejsem hodnotnou součástí klanu, a naneštěstí si to uvědomil i první muž rodu.
Další výpravě mě kupodivu matka nechala velet a ještě větším překvapením byla úspěšnost výpravy. Cílem třetí výpravy byl povrch. Šli jsme pro nějaké exotické zboží. Jakmile jsme se vyškrábali na povrch, zjistila jsem jednu překvapivou věc a to, že vidím, sice ne moc dobře, ale rozhodně líp jak pod povrchem. Obdivovala jsem měsíc na obloze, hvězdy, krajinu. Byla to taková nádhera. Zbytek mé jednotky vypadal, že by byl raději kdekoliv jinde, jen kdyby to bylo v podzemí. Úkol jsme splnili bez problémů a spolu s chycenými otroky jsme se vraceli dolů. A tehdy jsem se definitivně rozhodla. Dolů se už nevrátím.
Rozkázala jsem jednotce, aby se vrátili zpět sami, že já musím splnit ještě jeden rozkaz matrony matky. Jakmile jednotka zmizela pod povrchem, tak jsem se otočila a běžela dalších několik hodin, než začalo svítat, co nejdál od vstupu do podzemí.
Úsvit začal rudnout a mé vidění se minutu po minutě zlepšovalo. Bylo to nezvyklé, bolela mě hlava, ale konečně po všech těch letech jsem mohla udělat to, po čem jsem doopravdy toužila. Sedla jsem si do stínu korun stromů a zavřela oči.
 


Komentáře

1 Vratislav Vyhlídka Vratislav Vyhlídka | E-mail | 17. října 2015 v 13:11 | Reagovat

Klárko, to je moc hezká povídka. Napiš mi na v.vyhlidka@tiscali.cz. Myslím, že by z tebe mohl být za pár let spisovatel:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama